Švédština je překrásný jazyk. Zaujal mě především svým melodickým rytmem a zvláštní intonací. Pro správnou výslovnost je třeba se u každého slova naučit i intonaci, protože právě intonací se u řady švédských slov rozlišuje význam. V době, kdy jsem se začala učit švédsky, jsem už uměla dobře anglicky a německy a měla jsem za sebou základy francouzštiny. Můj cíl naučit se švédsky se mi tedy jevil jako naprosto reálný. Ačkoliv jsem měla veškeré předpoklady k tomu, abych švédštinu ovládla, nikdy jsem se ji nenaučila. Povím vám, na čem jsem ztroskotala.

Romantická cesta do Švédska

Když mi bylo asi dvanáct let, odjel můj táta na zahraniční stáž jako lékař v jedné švédské nemocnici. Když se jeho pobyt chýlil ke konci, rozhodli se mí rodiče, že si uděláme ve Švédsku rodinnou dovolenou, a na poslední týden tátova pobytu jsme se s mamkou a mou mladší sestrou vydaly za ním. Bylo to krátce po revoluci a my jsme měli ze všeho, co jsme tam viděli, oči navrch hlavy. Vlaky jezdily tak rychle a tiše, že měl člověk pocit, že vlastně letí. Lidé byli otevření, přátelští. V obchodech bylo k vidění luxusní zboží, které jsme neznali. A hlavně nás obklopovala nádherná příroda. Vzpomínám si, jak jsme jedno odpoledne strávili v kánoích na jezeře Mälaren. Švédštinu jsem tenkrát příliš nevnímala, protože s tátou se všichni bavili anglicky. Z tehdejšího pobytu ve Švédsku mi však zůstaly krásné vzpomínky a určitý vztah k té zemi.

Jazyky ve škole

Po návratu z dovolené jsem chodila normálně na gymnázium a učila se angličtinu. V kvintě nám přibyla němčina – na výběr jsme tenkrát jiný jazyk neměli. Polovina z nás začínala angličtinou a pokračovala němčinou a druhá polovina se učila tytéž jazyky, jen v opačném pořadí. Já jsem byla v 15 letech „začínající němčinář“ a o rok později jsem se začala ve večerním kurzu učit ještě francouzštinu.

První studijní pobyt v zahraničí

Po dvou letech gymnaziální němčiny jsem odjela na roční studijní pobyt do německého Hofu, kde jsem navštěvovala gymnázium se zaměřením na ekonomii. Začátky byly hodně náročné. Zjišťovala jsem, že navzdory pečlivé přípravě lidem kolem sebe moc nerozumím a že mám problém se německy vyjádřit nad rámec učebnicových dialogů.

Francouzština v Německu

Během prvních dnů ve škole mi však bylo oznámeno, že na gymnáziu jsou povinné dva cizí jazyky. V pořádku, napadlo mě – přece angličtina a němčina, ne? No jo… jenže v Hofu nebyla němčina cizí jazyk. Aha! Dostala jsem na výběr: italština pro začátečníky, francouzština pro pokročilé a latina pro pokročilé. Vzhledem k tomu, že na čtvrtý jazyk jsem se v daném okamžiku necítila, jsem se rozhodla pro francouzštinu. Pro pokročilé.
Těžko říct, jestli jsem se ten rok věnovala více němčině nebo francouzštině. Moje touha obstát ve francouzštině byla tak silná, že jsem tomu obětovala obrovské množství času. V pololetí jsem měla na vysvědčení pětku, ale na konci roku jsem už dostávala jen jedničky. Jelikož se však na závěrečné vysvědčení průměrovaly známky z celého školního roku, vyšla mi na vysvědčení „pěkná troječka“. S vědomím, co jsem pro ni všechno udělala, jsem na ni byla patřičně hrdá.

Je libo islandštinu?

Následoval návrat z Německa, poslední ročník gymnázia, maturita a přihlášky na vysokou školu. Ze všech možných i nemožných oborů jsem se nakonec rozhodla pro studium anglické a německé filologie na FF UP v Olomouci. A hned v prvním ročníku jsme měli možnost vybrat si nějaké volitelné (céčkové) předměty. Některé spolužačky si vybraly korejštinu. Údajně to bylo lehké a bylo za to hodně kreditů. Já jsem se při prohlížení nabídky dalších germánských jazyků nadchla pro islandštinu. To proto, že jsem se vždycky toužila podívat na Island (a dosud jsem tam nebyla). Zájemců však nebylo dost, a tak se kurz neotevřel.

Tajemná švédština

Nehodlala jsem se vzdát dalšího germánského jazyka a vybrala si z dostupných kurzů ten, který mi byl nejbližší. Švédština. Ano, ve Švédsku se mi tenkrát líbilo. Bylo tam krásně. Začala jsem se tedy učit švédsky. Hned na první lekci mi ten jazyk učaroval. Takovým výrazným rysem, podle kterého poznáte, že někdo mluví švédsky, je hláska (přesněji foném), označovaný jako sje. Když ho chcete vyslovit, musíte mírně předsunout dolní čelist a pak říct „š“. Měl by se vám podařit takový temný zvuk mezi naším „ch“ a „š“. Vyžívala jsem se vyslovování tajemně znějících švédských slov s temným „š“ a cítila se zase o něco blíž bájným hrdinům germánské mytologie.

Proč mi to nejde?

První semestr byl za mnou a já jsem měla pocit, že ta švédština mi vůbec neleze do hlavy. Ne, že bych se jí nějak intenzivně věnovala, ale ve srovnání s tím, jak snadno se mi učily jiné jazyky, zůstávala pro mě švédština neuchopitelná. Splnila jsem podmínky zápočtu a pokračovala s ní i v dalším semestru. I v dalším semestru jsem získala zápočet a dokonce nějak prošla i zkouškou, ale stále jsem se cítila švédštinou nepolíbená. Jako by mě ten jazyk zcela minul. Všechno jsem si pamatovala jen v pohotovostním režimu ke zkoušce a pak to zase „vysublimovalo“ z hlavy pryč. Navíc se mi švédská gramatika pletla s francouzštinou, což jsem si nedokázala nijak logicky vysvětlit: ty jazyky jsou totiž naprosto odlišné. Řekla jsem si tedy, že švédština je asi nějaký zvláštní typ jazyka, na který nemám „buňky“.

Další marný pokus, tentokrát s rodilou mluvčí

V rámci svého studia germanistiky jsem odjela na studijní pobyt do Hamburgu. Univerzita v Hamburgu nabízela tolik různých kurzů, že bylo těžké si vybrat jen několik – nejraději bych byla chodila snad do všech! A mezi nimi i švédština s rodilou Švédkou. To byla výzva! Řekla jsem si, že když se mi jiné jazyky daří, byla možná chyba v mém učiteli, a přihlásila jsem se do kurzu švédštiny. Měli jsme čtyři hodiny týdně: dvě hodiny s rodilou mluvčí a dvě hodiny s německou vyučující. A řeknu vám, že v učiteli problém fakt nebyl.

Zakopaný pes

Kdyby mi tenkrát někdo řekl všechno to, co vím dnes, naučila bych se švédsky už v Olomouci a v Hamburgu bych své znalosti díky rodilé mluvčí dotáhla na dobrou úroveň. Leč dopustila jsem se hned několika zásadních chyb.
První z nich byla, že jsem se vůbec pustila do dalšího jazyka, aniž bych dostatečně ovládla jazyk předchozí – francouzštinu. Dostatečně znamená zhruba na úrovni gymnaziální maturity.
Další chyba byla, že jsem se učila z učebnic, které byly zcela v rozporu se stylem učení, který mi vyhovuje (což jsem však také nevěděla).
A v neposlední řadě bylo chybou učit se jeden cizí jazyk v prostředí, kde celý den užívám jiný cizí jazyk. Ono nic z toho by samo o sobě nemuselo být nepřekonatelnou překážkou, ale v té vzájemné kombinaci jsem se prostě nedopracovala k žádnému výsledku. Když říkám k žádnému, tak opravdu k žádnému.

Po skončení semestru v Hamburgu jsem uměla švédsky snad ještě méně než před odjezdem na stáž a připadalo mi, že jsem snad úplně hloupá.

Vzpomínám si na jednu historku z kurzu švédštiny. Měli jsme před sebou kratičké věty v němčině a měli jsme je překládat. Do švédštiny, samozřejmě. Vyšla na mě jakási holá věta o třech slovech. Přečetla jsem si ji, v hlavě přeložila do češtiny, vzápětí do švédštiny, znovu do němčiny… a nahlas jsem vítězoslavně zopakovala větu v němčině. Čekala jsem souhlas a vyvolání dalšího studenta, leč lektorka na mě nechápavě zírala a pak mě vyzvala, abych tu větu řekla švédsky. (Že jsem cizinka, tam opravdu nikoho nezajímalo.)

Všechno zlé je k něčemu dobré

Když jsem o mnoho let později, po promoci, začala učit klienty jazykové agentury, měla jsem, díky vlastní zkušenosti se studiem švédštiny, pro jejich zápolení s cizím jazykem velké pochopení. Když mi připadalo, že nic jednoduššího než to, co je učím, snad ani neexistuje, a že už nevím, jak jim to ještě vysvětlit, aby to pochopili a naučili se mluvit anglicky, vzpomněla jsem si na sebe a na svou švédštinu a hned mě zalila vlna empatie.

Najít tu správnou cestu

Od promoce se nyní již dvanáct let věnuji výuce jazyků a baví mě hledat postupy a metody, které by každému umožnily se cizí jazyky naučit a opravdu je ovládnout. Zpočátku jsem trochu tápala. Co fungovalo u jednoho člověka, to mělo u jiného zcela opačný efekt. Časem mi začaly docházet souvislosti. Dařilo se mi dosahovat u svých klientů stále lepších a lepších výsledků a časem jsem dospěla k přesvědčení, že cizí jazyk se může naučit opravdu každý – jen je třeba vědět, jak na to.

Ideální řešení

Po mnohaleté praxi s různými klienty a různými styly výuky jsem se rozhodla zaměřit se více na jazykové poradenství, a poskytovat lidem jazykové konzultace, při nichž se dozvědí, které postupy jsou vhodné právě pro ně. Díky jazykové konzultaci si klient ušetří nejen finanční prostředky vynaložené na jazykové vzdělávání, ale hlavně trápení podobné tomu mému, když jsem se snažila se naučit švédsky. Jazyková konzultace (německy Sprachlernberatung, anglicky Advising in Language Learning) je v zahraničí zcela běžná služba, kterou nabízí většina institucí, jejichž činnost nějak souvisí s učením cizích jazyků: jazykové školy, univerzity, centra osobního rozvoje a jiné. Věřím tomu, že i u nás se jazykové poradenství stane vyhledávanou a žádanou službou.